TODO: * Jak přeložit větu: "then that runs unquestioned by such future powerholders" => jak přesně přeložit power a powerhloders? (odstavec : The mission) * Zlepšit překlad: "calling out people who want to restrict free speech as not having a single moral leg to stand on." => kteří chtějí omezit svobodu projevu za pomýlence. * Upřesnit překlad: " where the Law of Two Feet cannot be applied" => tam kde nemůžete hlasovat nohama PŘEKLAD: ----------------------------------------- The First Ten Years of the Pirate Party Prvních deset let Pirátské strany Exactly ten years ago, on January 1 2006 at 20:30 CET, the Swedish and first Pirate Party was launched by me setting up an ugly website. Since then, we delivered on the proof of concept on June 7, 2009, and the movement grew from there. We weren’t always successful, though, and it’s important to be humble and do a little retrospection. The choice of January 1 wasn’t so much chosen as a symbolic date as it was done then out of necessity. I had worked on the ugly site over the Yule holidays, and had an ordinary day of work the next day, so I simply had to take online whatever was ready at the time. But once the word was out, it just snowballed. No, scratch that. Avalanched. From there, I led the Swedish Pirate Party for its first five years, delivering on the primary mission of showing that activists can run for office and succeed when the party got elected to the European Parliament on June 7, 2009 under my leadership. It was a huge victory showing that the net generation didn’t have to take policymaking bullshit sitting down, but that we could run for office and kick offline-borns out of their nonperforming jobs. Many other successes from other Pirate Parties followed. I stepped down from the position of party leader exactly five years ago, five years after founding the party, choosing to go full-time international liberty evangelist, something I still enjoy doing. At the time, I also revamped this blog completely (and will revamp it yet again in the coming days to a new format again). Přesně před deseti lety, 1. ledna 2006 ve 20:30 středoevropského času, jsem spustil jeden ošklivý web a založil tím švédskou, a tedy první, Pirátskou stranu. Později, 7.června 2009 tento politický koncept potvrdil svůj potenciál a hnutí pak dále rostlo. Úspěch ovšem nevydržel věčně, a tak je důležité se s trochou pokory ohlédnout do minulosti. Datum 1. ledna jsem nevybral ze symbolických důvodů, ale z nutnosti. Na tom ošklivém webu jsem pracoval během svátků Slunovratu a ráno mě čekal běžný pracovní den, takže jsem prostě musel zveřejnit to, co již bylo hotové. Jenže po oznámení se vše začalo nabalovat jako sněhová koule. Lépe řečeno, strhla se lavina. Od té chvíle jsem vedl švédskou Pirátskou stranu po dobu prvních pěti let a podařilo se nám splnit hlavní cíl - ukázat, že aktivisté mohou kandidovat a získat parlamentní křesla - když strana pod mým vedením 7. června 2009 uspěla ve volbách do Evropského parlamentu. Bylo to obrovské vítězství dokazující, že internetová generace si nemusí nechat líbit legislativní zmetky, ale že můžeme kandidovat sami a vykopnout neschopné zaostalé politiky od koryt. Následovalo mnoho dalších úspěchů ostatních pirátských stran. Z pozice předsedy jsem odstoupil přesně před pěti lety, pět let po založení strany, když jsem se rozhodl pracovat na plný úvazek jako mezinárodní propagátor svobody, což mě stále baví. Tenkrát jsem navíc zcela předělal svůj blog (a v nejbližších dnech ho předělám ještě jednou opět do nové podoby). The Mission Náš úkol We’re at a crossroads with regard to information technology: who controls it? If the answer is “the government”, we’re in for a Big Brother society so horrible that books trying to describe it in the 1950s would have been discarded as too unrealistically dark. On the other hand, if the answer is “the citizens”, we’re in for a more innovative, creative, and transparent society than has ever existed. There’s enormous values at stake here. Pretty much all of the incumbent powers are fighting to take control of the Net. While this is a problem that may solve itself once the net generation gets into power on a large scale, we risk having a Big Brother society by then that runs unquestioned by such future powerholders. Our mission was – and is – therefore to build a bridge of liberty between today and the time when the net generation gets into power on a large scale. It’s going to be some 30-40 years. Basically, the mission is and was to prevent a dystopia that would take centuries to undo. Máme před sebou zásadní otázku ohledně informačních technologií: kdo je bude ovládat? Pokud odpověď zní "vláda", pak nás čeká tak strašlivá totalita Velkého Bratra, že by pokus popsat ji v knize v 50. letech minulého století všichni odmítli jako absurdně přehnaný. Naopak pokud odpověď zní "občané", pak vybudujeme nejinovativnější, nejtvořivější a nejtransparentnější společnost v dějinách. V sázce je opravdu hodně. V podstatě všechna současná mocenská centra teď bojují o ovládnutí Internetu. Byť se tento problém může vyřešit sám, až se ve větším měřítku dostane k moci internetová generace, mezitím nám hrozí vznik totality Velkého Bratra, kterou nebude chtít zrušit ani příští generace vlád. Naším úkolem tedy bylo a stále je vybudovat most svobody mezi současností a dobou, kdy internetová generace konečně převezme většinu moci. To bude někdy za 30-40 let. Naším úkolem tedy je a bylo, abychom zabránili vzniku dystopie, která by se musela napravovat stovky let. What We Have Learned Co jsme se naučili We’ve grown and gotten elected in Sweden and Germany, and also became victims of our own success there (more on that later). We almost made it to the European Parliament from the Czech Republic in 2014. We’re currently polling at thirty-plus percent in Iceland, making it possible to hold the prime ministry there after the spring 2017 elections (though that’s pure speculation on my part; I don’t know the tactical game the Icelandic team has in mind and I only talk about the prime ministry based on the raw numbers – the PPIS is the largest party by far). We can observe that teams in different countries have consistently taken turns to pull the movement as a whole forward, making it overall viable. We’ve learned how to get elected. Actually, scratch that. We’ve learned how to deserve getting elected. There’s a strong difference. But we haven’t learned deserving a re-election yet. We need to be humble on this point. But the most important thing we’ve learned is that you don’t have to take repressive laws sitting down, but that it’s completely possible to run for office and kick digital illiterates out. Rozrostli jsme se a uspěli ve volbách ve Švédsku a Německu, ale zároveň jsme se v obou případech stali obětí vlastního úspěchu (o tom více později). V roce 2014 jsme se těsně nedostali do Evropského parlamentu v České republice. Na Islandu aktuálně vedeme v průzkumech s více než 30 procenty, což nám po volbách na jaře 2017 dává naději na post premiéra (nicméně je to čistě moje spekulace; neznám taktické záměry islandského týmu a o postu premiéra mluvím jen podle hrubých čísel - islandská Pirátská strana vede průzkumy s obrovským náskokem). Můžeme si všimnout, že týmy z různých zemí se v posouvání celého hnutí vpřed pravidelně střídají, čímž mu zaručují úspěch jako celku. Naučili jsem se, jak uspět ve volbách. Totiž jinak. Naučili jsme se, jak si zasloužit úspěch ve volbách. V tom je velký rozdíl. Ale ještě jsme se nenaučili, jak si zasloužit úspěch ve volbách podruhé za sebou. Tuhle lekci musíme brát s pokorou. Jenže tím nejdůležitějším ponaučením je, že si represivní zákony nemusíme nechat líbit, ale že vážně můžeme kandidovat sami a vykopnout digitální negramoty. What We Have Accomplished Co jsme dokázali There’s a lot to say about what we have accomplished in this decade. For starters, the party is ten years old today, and we’re on our second term in the European Parliament. That kind of success borders on ridiculously impossible. We brought a radical copyright monopoly reform proposal into the mainstream – the Pirate Party platform is now an integral part of the platform of the Green party group in the European Parliament. We stopped Three Strikes and made it illegal across Europe, thwarting the copyright industry’s plans of shutting people off the net in the hundreds of thousands. We were instrumental in stopping ACTA, working from inside Parliament while Anonymous and others were staging rallies across European cities. Finally, there’s the Reda report, where Julia Reda – Pirate Member of the European Parliament, elected from Germany – was tasked with formally evaluating what works and what doesn’t work in the European Union copyright monopoly legislation, and who wrote a report on the matter and managed to get the Parliament as a whole to approve it. If somebody had told me a Pirate would be formally in charge of evaluating the copyright monopoly at the European level less than a decade after the Pirate Party’s founding, I’m not sure I would have believed them. But that’s what we’ve done. O výsledcích našeho snažení za uplynulé desetiletí toho můžeme napsat dost. Pro začátek: straně je dnes deset let, a jsme již druhé volební období zastoupeni v Evropském parlamentu. Takový úspěch je na hranici absolutně nedosažitelného. Návrh radikální reformy kopírovacího monopolu jsme prosadili do hlavního politického proudu – program Pirátské strany je dnes nedílnou součástí programu frakce Zelených v Evropském parlamentu. Zastavili jsme protipirátský program "třikrát a dost" a prosadili jsme jeho celoevropský zákaz, čímž jsme kopírovacímu průmyslu překazili plány na odstřihávání lidí od internetu po tisících. Sehráli jsme klíčovou roli při zastavení dohody ACTA svou prací uvnitř Evropského parlamentu, zatímco Anonymous a další aktivisté pořádali demonstrace v bezpočtu evropských měst. A na závěr tu máme Zprávu Redové, kde Julia Redová – pirátská europoslankyně zvolená za Německo – dostala za úkol formálně vyhodnotit, co funguje a nefunguje v evropské směrnici o kopírovacím monopolu, napsala o tom zprávu a dokázala přesvědčit celý Evropský parlament, aby ji schválil. Kdyby mi někdo řekl, že vyhodnocení kopírovacího monopolu na evropské úrovni dostane necelých deset let po založení Pirátské strany za úkol Pirát, asi bych mu nevěřil. Jenže přesně to se nám podařilo. What Has Changed in Ten Years Co se změnilo za 10 let Depressingly little has changed in these ten years, actually. Smartphones have arrived, so the tools have moved from desk to palm. Streaming has arrived (Pandora, Spotify, Netflix) and somewhat displaced torrenting as the media delivery mechanism of choice. People don’t torrent music any longer, but certainly torrent movies and TV shows. Otherwise, the arguments from the copyright industry remain the same dumb arguments heard in 2003. What we’ve managed to do in that time is stave of the worst stupidities (notably ACTA and Three Strikes). It’s still illegal to use your own property, it’s still illegal to share interesting stuff with friends, it’s still illegal to do the most obvious good things just because old obsolete industries don’t like it. That’s Dumb. I was joking the other day that I could probably re-run 90% of the articles on this blog, and they would still be as applicable as they were the day I wrote them. This doesn’t mean we failed. It means that the power struggle is at least at a standstill, whereas before we came on stage, things were going the wrong way quickly. Vlastně se za těch deset let změnilo hrozně málo. Přišly chytré telefony, takže se nástroje přestěhovaly ze stolu do ruky. Přišlo streamování (Pandora, Spotify, Netflix), které mezi oblíbenými přenosovými technologiemi částečně nahradilo torrenty. Lidé už přes torrenty nestahují hudbu, ale filmy a seriály rozhodně ano. Jinak kopírovací průmysl pořád opakuje stejně hloupé argumenty jako v roce 2003. Od té doby se nám podařilo zastavit nejhorší stupidity (zvláště dohodu ACTA a program "třikrát a dost"). Jenže pořád je nelegální používat svůj vlastní majetek, pořád je nelegální sdílet zajímavé věci s přáteli, pořád je nelegální dělat evidentně dobré věci, jen protože se to nelíbí zastaralému průmyslu. To je špatně. Nedávno jsem vtipkoval, že bych klidně mohl znovu vydat 90% článků na svém blogu a pořád by platily stejně dobře jako v době svého vzniku. To neznamená, že jsme selhali. To znamená, že boj o moc je alespoň vyrovnaný, kdežto před naším nástupem na scénu se situace rapidně zhoršovala. Hard Lessons: Overapplying Democracy Tvrdé lekce: přemíra demokracie One of the most expensive lessons has been in understanding democracy, what it’s good for, and when not to overdo it. The Swedish and German parties both fell on this point. I describe what happened in the Swedish party in detail in chapter seven in Swarmwise, but long story short, we created a youth section to get governmental grants, and had to structure it completely counter to net thinking. That was the death knell, right then and there. Once it was there, the values of the counter-net-thinking gradually took over the decentralized swarmthink of the main party, and the organization gradually bureaucratized, drove off activists and people who lead tech-style by building, making, and leading by example, and lost its delivery capacity. It went from being an organization that rewarded the best activism, to being an organization that rewarded the best procedural trickery. Hard to recover from that point. Jedna z nejbolestivějších lekcí byla o chápání demokracie, k čemu je dobrá a kdy to nepřehánět. Švédská i německá strana při ní těžce narazily. Co se stalo ve švédské straně podrobně popisuji v kapitole sedm ve Swarmwise, ale ve stručnosti, kvůli státním dotacím jsme založili mládežnickou odnož a museli jsme ji uspořádat v naprostém rozporu se síťovým myšlením. A to byl náš konec, doslova a do písmene. Po jejím založení totiž zcela protichůdné hodnoty vytlačily z mateřské strany decentralizované myšlením hejna, celá organizace se zbyrokratizovala a vypudila tím aktivisty a lidi, kteří budují, tvoří a vedou příkladem, čímž ztratila schopnost dosahovat výsledků. Z organizace odměňující nejlepší aktivismus se změnila v organizaci odměňující nejlepší procedurální machinace. To se dá jen těžko napravit. Germany had a similar story. It had to organize in a certain (old-fashioned) way in order to be eligible for grants. Growing at a record pace, it was impossible to keep the original values when the member vote tenfolded and everybody got their pet projects into the party line. Simply put, it was not possible to keep a guiding star of a true free-information liberty ideology. Two factions – a liberal and a left-wing – crystallized, and the German party fell from there, having enjoyed as much as 13% in national polls (which is no small feat in a large country like Germany). V Německu se stalo něco podobného. Kvůli dotacím musela mít strana určitou (zastaralou) strukturu. Během raketového vzestupu pak nešlo udržet původní hodnoty, protože se počet hlasujících členů zdesetinásobil a všichni do stranického programu prosadili své oblíbené téma. Zkrátka, ideologii skutečné informační svobody nešlo udržet jako středobod celého programu. Zformovaly se dvě frakce, liberální a levicová, a německá Pirátská strana se propadla, přitom se v celonárodních průzkumech na čas dostala až na 13% (což ve velké zemi jako Německo vůbec není špatný výkon). The lesson here is that democracy isn’t a solution that fits everywhere and on all levels. It’s constructed as a safety valve at the nation-state level and its primary benefit is that it replaces a regime before a violent revolution breaks out. But at the organization level, you have much easier means to escape the rules of a leader you don’t agree with – you just walk somewhere else. Taking this reasoning to its extreme, democracy is not how you run an organization where participation is voluntary in the first place, for it creates losers by definition of its very process, and losers are unhappy people who disengage. There are much better ways to run such organizations. Ponaučení zní, že demokracie není řešení, které se hodí na všechny problémy a na všech úrovních. Demokracie funguje jako bezpečnostní pojistka na celostátní úrovni a její hlavní výhodou je, že umožňuje vyměnit vládu předtím, než vypukne krvavá revoluce. Jenže na úrovni jedné organizace máte mnohem jednodušší možnost, jak se zbavit vůdce, se kterým nesouhlasíte – prostě odejdete někam jinam. Když tu myšlenku dovedeme do extrému, tak nemá smysl pomocí demokracie řídit organizaci, ve které je účast zcela dobrovolná, protože demokracie z principu vytváří poražené, poražení jsou nespokojení a ztratí chuť něco dělat. Existuje spousta lepších možností, jak takovou organizaci řídit. It’s hard to not look at the two most successful open projects here: Linux (the kernel) and Wikipedia. Neither of them vote, ever. Linux discusses until a technical advantage is evident for either option, and if agreement cannot be reached, Torvalds decides. Wikipedia discusses until it is determined what makes the better encyclopedia. There’s something very important to learn here, mixed in with our own experience: while democracy is preferable at the nation-state level, where the Law of Two Feet cannot be applied, it was grossly overapplied in the early Pirate Parties in a way that disengaged people at a huge cost. Jako exemplární příklad se nabízejí dva nejúspěšnější otevřené projekty: Linux (jádro) a Wikipedie. Ani v jednom z nich se zásadně nehlasuje. Vývojáři Linuxu diskutují, dokud jedna z možností není zjevně technicky lepší než ostatní, a pokud dohoda není možná, rozhodne Torvalds. Wikipedie diskutuje, dokud není zřejmé, která možnost přinese lepší encyklopedii. V kombinaci s našimi zkušenostmi z toho plyne důležité ponaučení: přestože je demokracie nejvhodnějším systémem na státní úrovni, kde nemůžete hlasovat nohama, první Pirátské strany si přehnanou demokracií značně uškodily a odradily spoustu lidí. So why did we overapply democracy in this way in the early Pirate Parties? Because we knew of no other way to organize, basically. “All the others did it like this.” It was a very expensive lesson, but we gradually learned to apply net organization to new political organizations. I wrote a book on that later. A proč jsme to v prvních Pirátských stranách s demokracií tolik přeháněli? V podstatě protože jsme neznali žádný jiný způsob, jak se zorganizovat. "Všichni ostatní to dělali stejně." Byla to velmi bolestivá lekce, ale postupně jsme se naučili využívat síťové přístupy i pro nové politické organizace. Později jsem o tom napsal knihu. Staying True to the Ideology, Even When Inconvenient Držte se ideologie, i když se to nehodí We’re champions of free speech. This means allowing nudity in the United States and hate speech in Germany, for example, despite being politically inconvenient and almost taboo. Actually, it goes beyond just “allowing” such expressions, but ferociously defending them, calling out people who want to restrict free speech as not having a single moral leg to stand on. Tearing such warriors of morality down from the high horses they pretend to be riding on, and doing so in full view of the public. We’ve failed to do this in some fear of public disapproval, and it’s come back to bite us pretty much every time. There are many other examples. If you don’t have free speech, you have none of the other liberties, either. It’s just because the thought is taboo that it must be challenged. We’ve only just started. The average time for a new party to get one person elected is on the order of 25 years. We’ve got a lot ahead of us. But damn, what a ride it’s been these first ten years. Jsme obránci svobody slova. To znamená například povolit nahotu ve Spojených státech a projevy nenávisti v Německu, přestože jsou to politicky ošemetná témata a téměř tabu. Přesněji, nestačí je jen "povolit", ale musíme je i zuřivě bránit a kritizovat každého, kdo by chtěl omezovat svobodu slova, že nemá sebemenší morální oporu. Takové bojovníky za mravní čistotu musíme před zraky celé veřejnosti srazit z jejich falešných morálních výšin. Ve strachu z veřejného opovržení jsme to ale často nedělali a téměř vždy se nám to vymstilo. Dalších příkladů je spousta. Když nemáte svobodu slova, nemáte ani žádné jiné svobody. Tabu je třeba zpochybňovat už jen proto, že je to tabu. Fakticky jsme sotva začali. Novým stranám trvá získat ve volbách jedno křeslo v průměru 25 let. Máme toho před sebou ještě spoustu. Ale těch prvních deset let byla setsakramentská jízda. ABOUT THE AUTHOR: RICK FALKVINGE O autorovi: Rick Falkvinge Rick is the founder of the first Pirate Party and is a political evangelist, traveling around Europe and the world to talk and write about ideas of a sensible information policy. He has a tech entrepreneur background and loves whisky. Rick je zakladatelem první Pirátské strany a politickým propagátorem, který cestuje po Evropě a po celém světě, aby přednášel a psal o myšlenkách rozumné informační politiky. Dříve podnikal v digitálních technologiích a miluje whisky. Původní zdroj: Rick Falkvinge, https://falkvinge.net/2016/01/01/the-first-ten-years-of-the-pirate-party-lessons-learned-and-road-ahead/ Originál článku vyšel 1.1.2016 přesně ve 20:30